PŘÍBĚH PRVNÍ – trauma namísto štěstí

Můj první porod jsem si vysnila jako nádherný zážitek bez umělých zásahů. Přála jsem si přirozenou cestou dojít až k tomu, že uvidím to nádherné stvoření, které tak dlouho přebývá pod mým srdcem.

Realita ale mé očekávání vůbec nenaplnila…

Všimly jste si jak je naše společnost fascinovaná termíny? Nejdůležitější ze všeho zdá se být termín porodu. Někdo vám řekne, kdy máte přesně porodit a všichni se k datu neskutečně upnou. Můj „termín“ byl stanoven na 24.4.2011. Jenže můj první syn s tímto termínem evidentně nesouhlasil a tak si ještě 30. dubna krásně spočíval v bříšku.

Na poslední kontrole v porodnici mi ale bylo řečeno, že pokud porod nezačne do 1.května, tak hned další den mám nastoupit do porodnice k umělému vyvolání. To bylo přesně to, co jsem ale nechtěla, ale jako prvorodička jsem neměla tolik síly a odvahy proti tomu protestovat. A tak jsem sáhla po schůdnějším řešení. Aspoň jsem si to myslela.

Zpočátku jsem se snažila miminku domluvit, ale to bohužel nezabíralo. A tak jsem se ve svém zoufalství a bláhovosti rozhodla vzít osud do svých rukou a namíchala si ricinový koktejl. To bylo v sobotu ráno, dne 30.dubna. Koktejl první otestoval manžel. To abych se ujistila, že mě to nepoloží. Nepoložilo a co více, začaly mi pozvolna stahy.

NĚCO SE DĚJE

Když jsem manželovi oznámila jako že už se něco děje, okamžitě znervózněl. Já byla klidná. Těšila jsem se na miminko. Jak asi bude vypadat. Bude nádherný, to vím ♥

Navečer už stahy byly pravidelné po 4 minutách. Tady jsem usoudila, že už je čas jet do porodnice. Bylo to moje první miminko a já neměla zkušenosti a odvahu ještě zůstat doma.

Přijetí v porodnici bylo vlažné. Manžela hned mezi dveřmi sestry posílaly domů, že až se bude něco dít, tak ho zavolají. Jsem svému muži vděčná za to, že se nenechal odbýt a byl mi oporou. Nejprve přišla nejdůležitější věc – papírování. Až po sepsání různých lejster přišla na řadu vyšetření. Ozvy srdíčka je trochu vyděsily a tak mě zpočátku více hlídaly.

Jakmile jsme se s miminkem uklidnili, poslaly nás sestry na pokoj odpočívat. Dovedete si představit spát, když máte stahy co 3-4 minuty a strašně moc se těšíte na miminko a vlastně nevíte co vás čeká. Mě se to tedy fakt nedařilo. Manžel ale poctivě odpočíval 🙂 Já jsem mezitím miminku povídala jak moc se na něj těším. Sprchovala se a snažila jsem se trošku ležet. Se spaním to mělo pramálo společného.

Sestra, mé neuposlechnutí ke spánku, komentovala slovy „a co budete dělat až se vám budou na sále kroutit prsty bolestí“. Tehdy jsem se jejímu přístupu jen smála, ale později jsem z ní už byla zoufalá.

Když jsem si myslela, že už jsou stahy pravidelné a často po sobě, zavolala jsem si sestru. Bylo pozdě v noci a tak přišla neochotně, byla celá otlačená od spaní a otrávená, že ji rušíme. Soucit v našem zdravotnictví evidentně stále moc a moc chybí. Bohužel.

JDE SE NA PORODNÍ SÁL

Vzali mě na porodní sál. Proběhlo vyšetření a klystýr. Manžel čekal na pokoji. Po čase byl nervózní a zavolal sestru, že by chtěl jít za mnou. Ta ho nepřesvědčivě odbyla. Manžel však trval na svém. Vzal věci, které jsme měli vzorně, dle rady porodní asistentky, nachystány. Mezi nimi i červený ručník, koupený speciálně pro miminko, aby se i po narození cítilo aspoň trochu podobně jako v děloze.

Sestra sbalené věci manželovi okomentovala, že jestli si myslíme, že v nemocnici mají věci špinavé a otrávené. I tady jsme se stále smáli nad jejími komentáři. Nicméně už jsme věděli, že na sestru jsme moc štěstí neměli.

A porod probíhal dál. Stahy co 3-2 minuty, celou noc. Otevřela jsem se jen na 6 cm a tam se to zastavilo. Má únava se stupňovala. A o mém zoufalství už ani nemluvím. Nikdy jsem nevěřila tomu, že mezi stahy se dá i usnout! Ano, věřte, mezi jednotlivými stahy se dá i spát. Na 2 minutky jsem usnula hlubokým spánkem a poté jsem se bolestí opět probudila. A výsledek. Stále 6 cm ani o kousek více. Božeeeee, to nezvládnu!

Ráno už v mé hlavně neznělo nic jiného než, že to nezvládnu. Bohužel tam nebyl nikdo, kdy by mě uklidnil a řekl, že to je jinak. Manžel byl také vysílený a i když se mě snažil podpořit, tak jsem nevěřila jeho slovům, že to bude dobré a jak jsem statečná.

Já věděla, že statečná nejsem. Byla jsem zoufalá a nevěděla co dělat. Bolest byla příšerná a beznaděj ještě větší. A v tom jsem se začala zlobit na své dítě, že mi způsobuje takovou bolest, která snad nikdy neskončí. Zní to divně, já vím. Styděla jsem se, že na to myslím a nikde jsem o tom nemluvila. Ale opravdu jsem se na něj HNĚVALA a byla zlá 🙁

Když mě doktor prohlédl, rozhodl, že píchneme plodovou vodu. Nebyla jsem si tím jistá, ale byla zde šance, že se porod rozběhne a já konečně porodím své vytoužené dítě.

Po prasknutí vody se ale nic nedělo. Má beznaděj už dosahovala obřích rozměrů. Porod stále nepostupoval. Z části také proto, že já to vnitřně vzdala. Ano, vzdala jsem to. Má nejčernější myšlenka z celého porodu, kterou jsem si mnohokrát vyčítala,  je ta, že jsem zoufale prosila svého doktora ať mi mé dítě už vyřízne ven, že už prostě nemůžu. Nebyla jsem schopná ničeho, natož logického uvažování.

ROZHODNUTO - CÍSAŘ!

V 11 hod se rozhodlo, že jdu na sekci (císařský řez). Strašně jsem se bála, ale viděla jsem bod, kdy vše už bude za mnou. Posouvala jsem očima ručičku hodin o každou minutu dál. Jednu za druhou. Až jich bylo celých 60! A pak to přišlo.

Při dvouminutových stazích mě „přikurtovali“ na rovné lůžko. Bylo to šílené. Nemohla jsem se pohnout, ale už se vše blížilo ke konci. Na sále mi byla strašná zima. Ještě k tomu mě začali potírat břicho žlutou desinfekcí. Brrr, to studilo. Pak do žíly vpustily anestezii.

Po chvíli mne polilo horko. Přestala jsem cítit své tělo a jeho pravidelné stahy. Udělalo se mi trošku zle a pak jsem konečně usnula.

Tímto dnem se ze mne stala CÍSAŘOVNA – žena, jenž porodila císařským řezem.

Probudila jsem se ještě v odpočívací místnosti poblíž operačního sálu. Napojena na spoustu přístrojů, které mne neustále sledovaly. Sestry mi hned oznámily, že se mi narodil syn. Plakala jsem štěstím umocněným úlevou, že už je vše za mnou. Můj doktor mi přišel pogratulovat ke zdravému miminku a pověděl mi, že syn měl kolem krku na dvakrát omotanou pupeční šňůru.

Můj porod vůbec nenaplnil má očekávání nejnádhernějšího zážitku. Naopak mě traumatizoval. Připadala jsem si jako žena, která nezvládne svoje největší poslání v životě – porodit dítě. Navíc ve mně stále hlodaly myšlenky, jak jsem se na své dítě mohla zlobit pro bolest jakou mi způsobilo. Máma se přeci nemůže takhle zlobit. Styděla jsem se za to, ale bohužel to bylo tak.

PRVNÍ DNY

První dva dny našeho sžívání se byly šílené. Necítila jsem hned od začátku bezmeznou lásku. Neustále jsem se dívala do postýlky na to malé stvoření, které tam spokojeně spinkalo, a necítila jsem nic. V hlavě jsem si stále opakovala „to je tvoje dítě, tvoje miminko, které ti rostlo v bříšku. Musíš ho přeci mít ráda. Podívej jak je krásné…“ Ale nedělo se NIC.

Je pochopitelné, že to bylo tak. Samotný porod jsem prospala. První den po operaci jsem ležela na pokoji JIP, kde se mnou miminko nebylo. Nezvládla jsem se pohnout, natož se o něj starat. Pouze mi jej vozily sestry na kojení. Poté jsme sice byli všichni spolu na nadstandardním pokoji. Nicméně první dva dny jsme byli oba, syn i já, opuštění a ztracení.

Dnes jsem vděčná za všechny tyto zkušenosti. Dřív to tak ale nebylo. Musela jsem svůj porod přijmout. Krůček po krůčku. Chtěla jsem totiž najít klid pro sebe, svého syna a další děti. A to byla velká motivace!

Dnes jsem vděčná za všechny tyto zkušenosti. Dřív to tak ale nebylo. Musela jsem svůj porod přijmout. Krůček po krůčku. Chtěla jsem totiž najít klid pro sebe, svého syna a další děti. A to byla velká motivace!

Jak jsem to dokázala? Vše si můžeš přečíst TADY.

Jsem žena, která si vysnila rodit přirozeně. Ale jsem si měla prožít něco jiného… Stala se ze mne CÍSAŘOVNA.

Provázím ženy trnitou cestou k přijetí sebe jako CÍSAŘOVNY. Nejsi v tom sama.

JSME CÍSAŘOVNY!

petra@petradrahosova.cz